×

Novinky

Pokémon GO

Anime Titulky

Poképedie

Web

Kategorie: Povídky od Matasoukupa

1. část

Šveholivý zpěv několika Starly pronikl až ke sluchu spící Kiry a nevybíravě ji vytrhl ze spánku. Překulila se v posteli na záda a vzdorovitě si přetáhla peřinu přes hlavu, ale Piplup, její první pokémon, svižně vyskočil k ní na postel a začal z ní peřinu strhávat. Kira stále ještě v polospánku uchopila peřinu ve snaze vrátit se znovu do krásného světa snů, ale pane, to by se jeden divil, jakou sílu může mít takový Piplup! Než se Kira nadála, letěla po hlavě z postele na podlahu, až to zadunělo. Piplup se s výrazem, který prozrazoval, že se dobře baví, postavil před ni.

„No jo, no jo, už vstávám,“ řekla Kira, zvedla se ze země a posadila se na postel. Světle hnědé dlouhé vlasy měla od spánku celé zamotané a nedobrovolný let na podlahu jim taky nepomohl. Vypadala zkrátka tak, jako dívka jejího věku každé ráno.

Ale kolik Kiře vlastně bylo? Kdepak, nebylo jí deset jako všem trenérům a trenérkám, ani jedenáct. Ve skutečnosti se blížila oslavě třináctých narozenin, ale na cesty se dosud nevydala. Mohl za to slib, který dala své nejlepší kamarádce Susan, se kterou se znala už od dětských let. Slíbila jí, že se s ní vydá na cesty, až se ona stane trenérkou pokémonů. A Susan měla právě dnes oslavit desáté narozeniny a vybrat si svého prvního pokémona.

Kira tak přišla o tři roky své možné pouti, ale nutno říci, že toho nelitovala. Se Susan se znala odmala, coby starší a rozumnější jí vychovávala, učila ji už jako malé dítě zodpovědné péči o pokémony a prakticky ji připravila na její cestu. Ano, i ona byla začínající trenérka, ale trenérka zkušená, která se na cestu mohla vydat bez obav, že udělá hloupé chyby, kterých se noví trenéři občas dopouštějí. Pro Susan tak byla jako starší zodpovědná sestra.

Při vší úctě musíme říct, že dozor Susan potřebovala jako sůl. Jako všichni noví trenéři pokémonů byla netrpělivá, a sotva se Kira posadila na postel, zaslechla, jak se žene nahoru po schodech, divže při tom nezbourá vše, co jí stojí v cestě. V příští vteřině stála na prahu jejího pokoje.

Jak jsme řekli, Susan bylo deset a jako všichni ti, kteří si měli toho dne vybrat svého pokémona, byla celá natěšená.

„Půjdeme, Kiro?“ hulákala, sotva vpadla do dveří. Havraní vlasy jí povlávaly kolem hlavy, jak před sebou tlačila neviditelnou vzduchovou bariéru, a jediný pohled Kiru přesvědčil, že je připravená okamžitě vyrazit. Byla už oblečená na dlouhé cesty, na zádech ruksak a na hlavě slušivou čapku, a vyzařovalo z ní takové nadšení, že se Kira podivovala, že už kolem ní vše nespálila na uhel. Musela její nadšení trochu mírnit.

„Nevidíš snad, že jsem se sotva vzbudila?“ zívla rozespale. „Vždyť nám nic neuteče.“

„Ale co když už budou všichni pokémoni rozebraní, když tam přijdu pozdě?“ vykřikla Susan. Pomyšlení, že by začátek své trenérské kariéry musela oddálit byť jen o den, pro ni znamenalo katastrofu světového významu.

„Ale nebudou,“ chlácholila ji Kira. Za ta léta, co Susan znala, se naučila mít s ní trpělivost. Jiný na jejím místě by ji okamžitě usadil, ona ne.

„Ale já už bych chtěla jít za profesorem Rowanem,“ vyhrkla Susan.

„Podívej, Susan, čím dříve mě necháš se ustrojit, tím dříve půjdeme,“ řekla Kira. Susan teprve v tu chvíli pochopilo, že by měla kamarádku nechat se převléci. Do této chvíle si totiž nepovšimla, že Kira před ní pořád sedí v pyžamu. Trochu se zarděla, když si to uvědomila, a zavřela za sebou dveře.

Ranní hygiena zabere v případě dívek hodně času, ale Kira se to s ohledem ke kamarádce snažila uspíšit. I tak si zřejmě nepospíšila dost, protože když sešla dolů, Susan už stepovala u dveří.

„Tak už pojď,“ volala na ni, sotva ji zahlédla na vrcholu schodů.

„Podívej, Susan, jestli se neuklidníš, profesor ti žádného pokémona nedá a bude to,“ řekla Kira, protože i její pověstná trpělivost měla své meze. Řekla to samozřejmě jen proto, aby Susan trochu zklidnila adrenalin, a podařilo se, Susan rázem přestala poskakovat na místě jako opičák v kleci a klidně čekala u dveří.

Kira totiž mohla její výběr prvního pokémona snadno ovlivnit. To, že se nevydala na cesty, neznamenalo, že tři roky seděla doma. Stala se asistentkou profesora Rowana, když pobýval ve své laboratoři, a několika novým trenérům vydala jejich první pokémony. Její naoko vážně myšlená pohrůžka tudíž Susan dosti vyděsila. Vždyť stačilo, aby profesorovi řekla jediné slovo a nemusel jí dát žádného pokémona!

Kira tedy dostala ještě chvilku, aby si připravila poslední věci na cestu. Pak dala poslední sbohem své mamince (srdceryvné loučení proběhlo už včera večer), hodila si na záda ruksak a volným krokem vykročila ke dveřím. Susan vyšla za ní, ale sotva se za nimi dveře zaklaply, vypálila na kamarádku otázku:

„Kiro, řekneš něco profesoru Rowanovi? O tom, jak jsem netrpělivá?“

Vypadala v tu chvíli opravdu jako hromádka neštěstí. Kira se při všem svém sebeovládání musela rozesmát.

„Ovšem, že ne, ty trubko!“ řekla. „Musela jsem tě trochu uklidnit, rozumíš? Vždyť bys nám zbourala laboratoř!“

Susan radostí až zavýskla. Nejspíš počítala s tím, že po tom výstupu žádného pokémona nedostane, ale nyní z ní veškerý strach opadl.

„Profesor Rowan je přísný muž,“ vykládala Kira, zatímco dívky pokračovaly směrem k jeho laboratoři. „Záleží mu, aby se pokémonům, které vydá novým trenérům, vedlo dobře. Čas od času mi určitě zavolá, aby si ověřil, jak se o svého pokémona staráš. Být trenérkou pokémonů je velká zodpovědnost. Pokud se o něj nebudeš řádně starat a chovat se k němu mile, profesor to pozná, a pak si ho nepřej vidět,“ pohrozila opět naoko Susan.

Zastavily se před laboratoří profesora Rowana. Byla to největší budova v celém městě Twinleaf. Před jejím vchodem postával mladík v bílém plášti a pozoroval dva Bidoofy, honící se před ním po trávníku. Když spatřil Kiru, usmál se a zvedl ruku na pozdrav.

„Dobré ráno, Kiro,“ zvolal.

„Dobré, Tome,“ odpověděla Kira s úsměvem. „Je všechno připravené?“

„Je, profesor vás čeká. Tohle bude zřejmě tvoje kamarádka Susan, že?“ dodal, když utkvěl pohledem na Susan, která se teď opět proměnila z nadšené dívenky v hromádku neštěstí.

„Asi z toho chudák ztrácí nervy,“ řekla Kira.

„Jen klid, Susan,“ řekl Tom. „Z profesora jde možná trochu hrůza, ale je to milý pán, uvidíš. Musíš mu jen slíbit, že se budeš o svého pokémona dobře starat.“

„Tak pojď už,“ pobídla ji Kira. Vešla do laboratoře a Susan se pomalu trousila za ní.

Laboratoř profesora Rowana byla obrovská, plná nejrůznějších přístrojů, sem tam jste mohli vidět uvnitř i nějakého pokémona, kterého jeho kolegové právě zkoumali, protože okolo pokémonů panovalo stále mnoho nevysvětlených záhad.

Profesor stál čelem k oknu v zadní části laboratoře a příchodu dívek si nejprve nepovšiml. Až když za ním zazněly kroky, otočil se, a Susan mu tak mohla vůbec poprvé pohlédnout do tváře. Mohlo mu být už přes šedesát, tvář mu rámovaly sněhobílé vousy a v pohledu, kterým se na ni zadíval, bylo vepsáno mnoho zkušeností. Přesto se Susan zdálo, že se tváří velice přísně.

„Dobré ráno, pane profesore,“ pozdravila Kira.

„Dobré ráno, Kiro,“ odpověděl profesor. „Čekal jsem vás. Je to pravda, že se vydáváš na cesty?“

Kira přikývla.

„Mrzí mě, že ztrácím tak dobrou pomocnici. Za tři roky ses tu naučila hodně a já doufám, že ti to na tvé cestě pomůže. Jsi sice teprve na začátku své pouti, ale už teď máš zkušenosti, které by ti jiní trenéři mohli závidět.“

Pak se zadíval na Susan.

„Ty sis dnes přišla pro svého prvního pokémona, je to tak? Myslím, že ti Kira o pokémonech hodně řekla. Být trenérkou pokémonů je zodpovědnost, na kterou je ne každý připraven. Měla bys vědět, že pokémoni jsou podobně jako my živé bytosti. Chovej se k nim dobře, oplatí ti láskou a náklonností. V opačném případě tě sice nemůžou opustit, ale pravé pouto mezi vámi nikdy panovat nebude.“

Odmlčel se a přešel ke stolu, na němž do této chvíle ležely tři pokébally. Nyní je vzal po řadě do ruky a vyvolal pokémony v nich ukryté.

„Začínající trenéři si mohou zvolit ze tří pokémonů. Jeden z nich je, jak dobře víš, vodní typ Piplup, kterého si před třemi lety vybrala tvá kamarádka Kira. Druhým je travní typ Turtwig a posledním ohnivý typ Chimchar. Volba je čistě na tobě, ale pamatuj, že je to volba na celý život. Teď je na tobě, aby sis vybrala, s kterým z těchto pokémonů hodláš strávit celou svoji pouť.“

Susan se opatrně zadívala na pokémony před sebou, jimž teď spolupracovníci profesora Rowana donesli misku se stravou. Piplup, který do této chvíle seděl nejvíce vlevo, se zadíval na svou misku, přičichl k ní, a pak, místo aby se pustil do porce, začal nakukovat ke svému sousedovi Turtwigovi. Ten si to nejprve nechal líbit, ale když mu Piplup ukradl jedno sousto, odstrčil jej zpátky k jeho misce. To tučňáčího pokémona namíchlo, protože téměř vzápětí po Turtwigovi skočil a už se spolu váleli po stole. Chimchar, který až teď zpozoroval, co se děje, se vrhl mohutným skokem i se svou porcí v rukou dolů ze stolu, zatímco zbylí dva už se nahoře prali plnou silou.

Kolega profesora Rowana k nim okamžitě přiskočil a snažil se je roztrhnout, ale vysloužil si jen pár klovnutí od Piplupa a s bolestivou grimasou se stáhl. Téměř stejně dopadla Kira, která se naštěstí stihla Piplupově zobáku vyhnout. Susan pozorovala celou scénu s nepopsatelným výrazem, ale když viděla, že se ani jednomu nedaří zápasící pokémony oddělit, skočila rovnou mezi zápasící klubko a po jisté námaze, kterou odnesla rovněž jako muž v bílém plášti pořádným klovnutím, se jí podařilo znesvářené pokémony odtrhnout. Kira se okamžitě chopila Piplupa, který se v jejím náručí zmítal ze strany na stranu, ale uniknout už nemohl. Turtwig, který se mezitím vzpamatoval, se začal bezradně poohlížet po své misce, ta však nikde nebyla k nalezení. Bodejť by byla, když se v prvním momentě rvačky skutálela dolů a všechen její obsah teď ležel na podlaze.

„Neměl byste jinou misku, profesore Rowane?“ řekla Susan, když spatřila Turtwigův zklamaný výraz.

„Samozřejmě, Susan,“ odpověděl profesor a podal jí plnou misku. Susan ji postavila před smutného Turtwiga, který překvapeně zvedl hlavu, sotva ji spatřil.

„Jen si dej,“ řekla Susan a usmála se na travního pokémona. „Vždyť to bylo tvoje jídlo, o které jsi přišel.“

Turtwig se na Susan chvíli překvapeně díval, nemohl pochopit, co vidí, ale vůně jídla ho brzy přemohla a on se s velkou chutí pustil do nové porce. Susan ho spokojeně pozorovala, a také Kira a profesor Rowan se usmívali, zato Piplup se tvářil, jako když ho píchne. Když Turtwig dojedl, přešel pomalu k Susan a skokem se jí vrhl do náruče. Překvapená Susan ho málem ani nechytila.

„Zdá se, že máme vítěze, pane profesore,“ řekla Kira. „Co říkáš, Susan?“

„Říkám, že ano,“ usmála se. „Co ty na to, Turtwigu?“

Turtwig odpověděl tím, že se spokojeně vmáčkl hlavou pod její ruku.

„Beru to jako ano,“ odpověděl profesor. Vzal ze stolu pokéball a podal jej Susan.

„To je Turtwigův pokéball,“ řekl. „Pamatuj, co jsem ti řekl, a dobře se o něj starej. Svěřuji ti ho rád, protože dnes jsem viděl, že ti na něm záleží.“

„Děkuji, pane profesore,“ řekla Susan.

„Na své cestě potkáš mnoho nových pokémonů, a jsem si jistý, že ti to pomůže dospět. To ostatně platí i pro tebe, Kiro. Vaše cesta vás zavede na mnoho míst, poznáte nové přátele i rivaly. A právě to dělá putování s pokémony zážitkem, jež si pamatujete celý život. Ach, kéž bych tak byl znovu mladý,“ dodal s povzdechem a rozesmál se.

„Tak půjdeme, Susan,“ řekla Kira. „Povolej Turtwiga do pokéballu.“

„Je čas, Turtwigu,“ řekla Susan. „Vyrazíme na cestu.“

Rozloučili se s profesorem Rowanem a opustili laboratoř bohatší o jednoho pokémona a první zážitky své cesty. A nesmíme zapomenout na dva Pokédexy, které jim profesor věnoval.

„Kam půjdeme?“ ptala se Susan.

„Nejblíže máme město Jubilife,“ řekla Kira, zatímco nahlížela do mapy. „Několikrát jsem tam byla, je to velké město plné zajímavých míst.“

„Tak do Jubilifu,“ řekla Susan. „Myslíš, že cestou uvidíme nějakého Pokémona?“

„Určitě, musíme přece přes Bewilderský les. Tam bude tolik Pokémonů, že nebudeš vědět, kam se dívat dřív. Ale dávej si pozor na Stantlery. Jejich paroží má na lidi hypnotizující účinky.“

Vyšly z Twinleafu a zanedlouho došly po pohodlné cestě opravdu až ke vstupu do lesa. Bohužel už se valem stmívalo a do soumraku by do Jubilifu nedorazily.

„Takže budeme stanovat,“ prohlásila Kira. Povolila vak, připevněný ke spodku svého batohu řemeny, a vytáhla několik tyčí a stanové plátno. Bylo znát, že nestanuje poprvé, protože za dvacet minut byl stan postavený a při troše skromnosti se do něj mohly vejít obě dvě. Povečeřely něco málo ze zásob, které si vzaly z domova a které jim vystačily až do Jubilifu, a až do pozdní noci si povídaly o svých plánech. Kira, jako zkušenější v práci s pokémony, věděla, že kromě zápasů na stadionu existují v oblasti Sinnoh i pokémonové soutěže, a rozhodla se, že se hned v Jubilifu zapíše mezi koordinátory. Naproti tomu Susan, přirozeně, rozhodnutá ještě nebyla.

„Je to důležité rozhodnutí, ale napřed se musíš seznámit s principy fungování soutěží i zápasů na stadionu. Rozhodnout se můžeš teprve potom, protože podobně jako s výběrem pokémona je to rozhodnutí, které vyžaduje čas a přemýšlení.“

Zatímco si takto povídaly, padla už úplná tma a obě dívky se chtěly pomalu uložit ke spánku, když v tom z lesa zaslechly výkřik, který však nebyl křikem pokémona. Byl to lidský hlas, a vzápětí se ozval jiný.

„Stůjte!“ volal.

„Něco se děje!“ vykřikla Kira. „Počkej tady!“

„Ani náhodou, jdu taky!“ odpověděla Susan. Vrhla se za Kirou směrem do hloubi lesa, kde nebylo vidět na krok. Naštěstí měla Kira s sebou baterku, kterou si mohly aspoň trochu svítit. Zanedlouho zaslechly, jak se směrem k nim někdo žene doslova ozlomkrk, protože každou chvíli slyšely zvuk, jako když někdo upadne. Pak světlo baterky dopadlo na muže, který se k nim řítil. Na zádech měl jakýsi batoh, nebo to snad byla krosna, a v závěsu za ním běžel ještě někdo. Jeho hlas teď dolehl k dívkám.

„Chyťte ho, je to zloděj!“

„Zloděj?“ vykřikla Susan.

„Uhněte mi z cesty!“ volal muž, který se k nim teď hnal a už byl skoro u nich. Susan se hrůzou ani nehnula, ale Kira si naštěstí zachovala větší rozvahu. Ve světle baterky muž spatřil, že se jí v ruce blýskl pokéball, a téměř vzápětí padl nazad sražen Piplupovým bublinkovým proudem. Zadunělo to celým lesem, a než se muž stihl zvednout, klečel u něj jeho pronásledovatel. Kira a Susan si teprve až teď překvapeně uvědomily, že to je mladá dívka. Měla dlouhé liliové vlasy, dlouhou honičkou v lese celé zcuchané, a oblečená byla v černé uniformě. Kira na první pohled poznala, před kým stojí.

„Mezinárodní policie,“ řekla.

„Přesně tak,“ usmála se dívka, která to zaslechla. „Děkuji za pomoc, bez vás bych ho honila ještě dlouho.“

Pak sáhla pro vysílačku, kterou měla připevněnou u pasu, a zavolala svým kolegům, aby pro muže přijeli. Během deseti minut ho odváděli v poutech.

„Co vlastně provedl?“ zeptala se Susan, když nakonec osaměly samy ve třech.

„Je to zloděj pokémonů, v Jubilifu okradl jednoho trenéra. Provozoval falešnou pokémonovou školku, takže pro něj nebylo těžké někoho nachytat. Ještě jednou děkuju za pomoc.“

„To nic nebylo,“ řekla Kira.

„Měla bych se asi představit,“ řekla dívka. „Jmenuju se Anabel, jsem členka mezinárodní policie, jak jste si všimli, a…“

„Anabel?“ vykřikla Kira, která se teď zatvářila nesmírně překvapeně.

„Ty ji znáš?“ podivila se Susan.

„Ano, ty mě znáš?“ ozvala se také Anabel.

„Osobně ne, ale nejspíš… To přece nemůžete být vy…“

„Tak co máš na mysli?“ zasmála se Anabel.

„Nebyla jste náhodou hraničním mozkem oblasti Kanto?“ vydechla konečně Kira.

Anabel se zatvářila nesmírně překvapeně. „To je poprvé, kdy mě někdo poznal. Ano, bývala jsem hraniční mozek, a ještě pořád jsem. Už ale ne na plný úvazek. Ale jak ty to víš?“

„Moje matka s vámi kdysi bojovala na zápasové hranici. Porazila jste ji,“ vysvětlila Kira. „Získala pět hraničních symbolů, ale na vás ztroskotala.“

Byla to opravdu pravda. Její matka byla kdysi úspěšnou trenérkou pokémonů, prošla čtyřmi ligami a také zápasovou hranicí Kanta. Bohužel se však nedostala až k pyramidovému králi Brandonovi, protože právě na Anabel a její psychické typy nestačila.

„Svět je vskutku malé místo,“ usmála se Anabel. „Nikdy by mě nenapadlo, že mě zrovna tady někdo pozná. Jak se jmenujete, ať aspoň vím, komu vděčím za pomoc?“

Když se doslechla jejich jména a zadívala se na Kiru pozorněji, také ona se upamatovala na zápas na zápasové hranici s její matkou.

„Ta podoba mě měla trknout hned,“ řekla. „Jsi celá maminka, Kiro. Bývala to výborná trenérka, zápas s ní mi dal opravdu zabrat. Vyřiď jí ode mě pozdrav, až ji uvidíš. A až dorazíte do Jubilifu, zastavte se na ústředí mezinárodní policie. Už jsem tam podala zprávu, co se stalo, vaši pomoc nemůžeme jen tak přehlížet.“

„Uvidíme vás ještě někdy, Anabel?“ řekla Kira. „Jsem nová trenérka, ale potěšilo by mě, kdybych si někdy mohla dát zápas s někým, kdo porazil mojí matku.“

„Za prvé mi tykej, Kiro,“ usmála se Anabel. „S tvojí matkou jsme se staly docela dobrými kamarádkami, tak proč to nevztáhnout i na tebe. A jestli se někdy uvidíme, to říct nemůžu. Nevím, kam mě povinnosti zavedou. Ale slibuji ti, že až se příště potkáme, tvoje přání se určitě splní. Bude mi ctí dát si s tebou zápas. Dávejte na sebe pozor, a přeji vám šťastnou cestu.“

Dívky za ní ještě chvilku hleděly, dokud jim nezmizela mezi stromy.

„Tak tohle byla ta, která porazila maminku,“ řekla tiše Kira. „Byl to její poslední zápas.“

„Vážně si s ní chceš dát zápas?“ řekla Susan. „S hraničním mozkem?“

„Chci. Až ji příště uvidím, chci ji porazit.“

Obě dívky se vrátily do svého tábora na kraji lesa, a protože setkání se zlodějem a hraničním mozkem z nich vysálo i ty poslední zbytky sil, ulehly okamžitě ke spánku. Na první den toho prožily více než dost. Susan získala svého prvního pokémona, mezinárodní policii pomohly chytit zloděje a Kira se setkala s tou, která ukončila pokémonovou cestu její maminky. No, není toho na první den opravdu hodně?


Vydáno: 22.9.2017 10:55 | 
Přečteno: 895x | 
Autor: Ryuuhei

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.