2. část

Dalšího dne, po nočním setkání s pokémonovým zlodějem a členkou mezinárodní policie, se dívky probudily, až když slunce stálo vysoko na obloze. Hodiny na Poketchi, který s sebou Kira nosila, ukazovaly už desátou hodinu.

„Trochu jsme si přispaly,“ řekla. „Než projdeme lesem, bude to jistě tak hodina nebo dvě, měly bychom jít.“

Zatímco Kira balila stan, pozornost Susan přitahovalo něco jiného. Zdálo se jí, jako by v lesním podrostu blízko nich mihl nějaký pokémon, který však ihned zmizel. Kira si toho nevšimla. Připnula zabalený stan opět ke svému batohu, přehodila si jej přes rameno a volným krokem se vydala k lesu.

„Dnes bychom mohly mít štěstí na pokémony,“ řekla. „Je slunečný den, a to mají lesní pokémoni rádi. Určitě uvidíme nějaké hmyzí a travní typy, ale jak jsem řekla včera, pozor na Stantlery.“

„Co by se vlastně stalo, kdybychom na nějakého narazily?“ zajímala se Susan, která se teď zařadila vedle Kiry.

„Zhypnotizoval by nás září vycházející z jeho paroží,“ odpověděla Kira. „Neublížilo by nám to, ale ty ptákoviny, které bys potom vyváděla, by sis za rámeček nedala. Připadala by sis, jako kdyby ti vygumoval mozek.“

„Tak to doufám, že žádného neuvidíme. Takhle nějakého, který by se dal chytit,“ zasnila se Susan.

„Chytání pokémonů není procházka, Susan,“ usmála se Kira. „Víš vůbec, jaké tvůj Turtwig ovládá útoky, aby z toho nakonec ještě nebyl trapas?“

„Jistě, že ano,“ urazila se Susan. „Zápasnický útok, listovou břitvu a kousavý útok.“

„A jak to víš, co?“ ušklíbla se Kira. Kamarádku tímto způsobem jen zkoušela, jestli zná základní informace o pokémonech a v tomto případě o funkci pokédexu.

„Řekl mi to profesor Rowan, než jsme vyšly. Ale kdyby mi to neřekl on, řekl by mi to pokédex.“

„Šikulka,“ zasmála se Kira.

„A co tvůj Piplup? Nikdy jsem ho neviděla zápasit, tedy kromě včerejška.“

„Bublinkový proud, klovavý útok a vodní vír.“

Susan teď přešla k jinému tématu.

„Včera večer jsi říkala, že tvoje mamka zápasila s tou členkou mezinárodní policie.“

„S Anabel? Slyšela jsem o tom jen vyprávět. Maminka má doma vystavené hraniční symboly. Celkem jich je sedm, ona má pět. Chybí jí ten od pyramidového krále Brandona a od Anabel.“

„To ji ta porážka tak sebrala, že už nechtěla dál zápasit?“ zajímala se Susan.

„To ne. Ale v tu chvíli si uvědomila, že je možná načase pověsit svoji kariéru trenérky na hřebík a vrátit se domů. Takže Anabel už nikdy k odvetnému zápasu nevyzvala. Ale musím říct, že kdyby se mi včera sama nepředstavila, nepoznala bych ji. Hodně se změnila. Maminka mi ukazovala fotky ze svých cest a na jedné z nich Anabel byla. Vypadá dnes ale úplně jinak.“

„Jak vypadala kdysi?“

Kira zalovila v kapse svého batohu, vytáhla složenou fotografii a podala mi ji. Byla na ní její maminka, mladší tak o patnáct let, po konci svého posledního zápasu. Nebylo na ní však znát žádné zklamání, naopak se usmívala a podávala si s Anabel ruku.

„To byla ona?“ vydechla překvapeně Susan. „Teď už chápu, že bys ji nepoznala.“

Anabel na staré fotce mohlo být kolem dvaceti let. Rysy jejího obličeje se za ta léta nezměnily, ale tehdy nosila vlasy střižené nakrátko, téměř jako kluk. Dnes je měla dlouhé skoro přes celá záda.

„Proč asi takhle změnila image?“ přemýšlela Susan. „Na té fotce jí to docela slušelo.“

„Podle mě to má co dělat s tím, že teď pracuje pro mezinárodní policii,“ řekla Kira. „Žádný zločinec, kterého stíhá, nemůže přece poznat na první pohled, že po něm jde hraniční mozek, protože by si dával okamžitě mnohem větší pozor. Je zajímavé, jak rychle se může život změnit, viď? Hraniční mozek a mezinárodní policie k sobě na první pohled vůbec nepasuje. Maminka mi tu fotku dala, aby mi pomáhala na mé cestě. Chce, abych to dotáhla dál než ona. Doufám, že jednou budu schopná Anabel porazit… Pozor!“

Poslední slovo Kira vyděšeně vykřikla, uskočila zpátky a stáhla Susan s sebou. Právě včas, protože v příštím okamžiku by přešli přímo kolem hnízda Beedrilů. A každý trenér pokémonů ví, že kdo se moc přiblíží ke hnízdu těchto vosích pokémonů, koleduje si o pořádný malér.

„Fuj, to bylo o chlup,“ řekla Kira, když se stáhly do bezpečné vzdálenosti. „Nemám tyhle agresivní pokémony ráda. Vrhnou se na tebe úplně bez důvodu, a právě proto musíš v lesích pečlivě koukat kolem sebe.“

Najednou se za jejich zády zachvělo křoví. Dívky se otočily, jako by je píchl, a čekaly, kdo nebo co se objeví. Netrvalo to ani vteřinu a na cestu před nimi vyhopsal nějaký pokémon. Zepředu vypadal jako medová plástev s křidélky, ale sotva se vlekl.

„Co to je?“ divila se Susan.

„To je Combee,“ řekla Kira. „Ale něco se mi na ní nezdá. Tihle pokémoni se většinou vznášejí ve vzduchu nad květinami. Podle mě je zraněná.“

„Podívej, má zlomené křídlo!“ vykřikla Kira.

Bylo to vskutku tak. Jedno křídlo Combee bylo přibližně v polovině zlomené. Combee musela svést s nějakým pokémonem zápas.

„Musíme ji vzít do pokémonového střediska v Jubilifu. Takhle zraněná tady nemá šanci přežít.“

Kira se pomalu vydala směrem ke zraněné Combee, ale ta se před ní snažila prchnout. Vzhledem ke svému zranění se však nemohla vůbec vznést do vzduchu a na zemi se nemohla rychle pohybovat. To ovšem neznamená, že si Kira nemusela dávat pozor. Když Combee zjistila, že nemá šanci uprchnout, vyslala proti Kiře nějaký útok a ta sotva stihla uskočit.

„Nevěří nám,“ řekla. „Ani se nedivím, divocí pokémoni se nenechají od lidí jen tak chytat do rukou, i když jsou zranění. Musíme ji nějak uklidnit.“

„Mám nápad,“ řekla Susan. „Turtwigu, pojď ven!“

Sotva se travní pokémon objevil, vyděšená Combee po něm vyslala další útok, před kterým ho zachránila jen jeho hbitost.

„Snad nechceš bojovat se zraněným pokémonem?“ podivila se Kira.

„Jasně, že ne,“ řekla Susan. „Turtwigu, mohl bys tu Combee uklidnit? Potřebujeme ji vzít do pokémonového střediska.“

Ačkoliv se Combee dívala po Susan stále dost nedůvěřivě, díky Turtwigovu přesvědčování se od ní po určitém váhání nechala vzít do náruče.

„A teď honem do pokémonového střediska,“ řekla Susan.

„Tedy, Susan, já zírám,“ řekla Kira. „To byl chytrý nápad.“

Obě dívky prošly za další půlhodinu lesem až do města Jubilife. Za tu dobu se Combee chovala klidně a nechala se donést až do pokémonového střediska.

„Jak určitě víš, pokémonová střediska léčí raněné pokémony,“ vykládala cestou Kira. „Každé pokémonové středisko vede sestra Joy, myslím dokonce, že všechny, které pracují ve střediscích, jsou vzájemně příbuzné. Jak je to možné, to se mě neptej.“

Vešli do budovy, která byla svou červenou střechou nápadná už z dálky. V recepci postávalo několik trenérů, kteří čekali, až si budou moci vyzvednout své pokémony, a za pultem sestra Joy, která je uvítala vlídným úsměvem.

„Dobré ráno,“ řekla. „Čím mohu pomoci?“

„Neseme vám tuhle divokou Combee,“ řekla Kira. „Našly jsme ji o kus dál v lese, vypadá, že má zlomené křídlo.“

Sestra Joy převzala od Susan poraněnou Combee a zběžně prohlédla zraněné křídlo.

„Opravdu je to tak, ale nebojte, dokážeme se o ni postarat. Chansey,“ obrátila se ke své pokémonní asistentce, „připrav operační sál.“

Chansey odběhla kamsi do zadních místností a sestra Joy se otočila zpět k dívkám.

„Nevíte, kde k tomu přišla?“ ptala se, zatímco důkladněji prohlížela zlomené křídlo.

„Takhle jsme ji našly,“ odpověděla Susan. „Ze začátku nebyla moc důvěřivá.“

„Zřejmě musela svést s nějakým pokémonem zápas,“ uvažovala sestra Joy. „Ale krátká operace by měla pomoci, aby to křídlo za pár dní zase srostlo. Pak bude jako rybička. Udělaly jste dobře, že jste jí přinesly, s takovým zraněním by nemohla létat, a Combee bez sladkého pylu z květin nepřežijí. Zřejmě se nemohla ani vrátit do úlu, protože Combee žijí v rojích, kterému vládne Vespiquen. Najít osamocenou Combee je proto velmi vzácné.“

„Vespiquen?“ podivila se Susan.

„Další vývojové stadium Combee,“ vysvětlila jí Kira.

„Postaráme se o ni a pak ji vypustíme zpět do lesa,“ řekla sestra Joy. „Děkujeme za pomoc.“

„A mohly bychom se na ni někdy přijít podívat?“ zeptala se Susan.

„Samozřejmě,“ usmála se setra Joy.

„Že ti ta Combee za půlhodinku, co jí neseš, přirostla k srdci?“ popíchla ji Kira.

„Jen se směj, Kiro,“ odbyla ji Susan. „Náhodou byla roztomilá.“

„No, pokud ti to udělá radost, můžeme se v Jubilifu pár dní zdržet,“ usmála se Kira. „Stejně musíme na ústředí mezinárodní policie, pamatuješ?“

„Mezinárodní policie?“ zpozorněla sestra Joy. „Vy s ní máte co do činění?“

„Tak trochu,“ řekla Kira. „Včera jsme pomohly jedné policistce chytit zloděje. Prý provozoval falešnou pokémonovou školku a okradl nějakého trenéra.“

„Tak to jste jistě pomohly Anabel,“ řekla sestra Joy. „Abyste věděly, toho zloděje jsem náhodou odhalila já, a když uprchl, pospíchala jsem na ústředí, aby ho ještě chytili. Cestou jsem ji náhodou potkala, zrovna se vracela na ústředí, a když jsem jí řekla, co se stalo, hned se za ním pustila.“

„To by souhlasilo,“ řekla Kira. „Dokonce jsme s ní mluvily. Opravdu teď pracuje pro mezinárodní policii?“

„Občas jí vypomáhá, nepracuje pro ni naplno. Rozumějte, jako hraniční mozek má i jiné povinnosti. V poslední době sleduje tým Galakťáků, kteří tady v oblasti Sinnoh začínají páchat neplechy.“

„Galakťáků? Co jsou zač?“

„Prý jakási tajná organizace. Nevíme, co mají za lubem, ale nejspíš to není nic dobrého. Pokusili se vloupat do místního vědeckého muzea. Nevíme, co chtěli ukrást, ale určitě to nebude jejich poslední kousek. Přitom v tom muzeu ani nebyl jejich hlavní cíl, aspoň Anabel to naznačovala. Určitě se vám za vaší včerejší pomoc odmění. Ústředí mezinárodní policie najdete, když půjdete od našeho centra doprava, na křižovatce rovně a na další opět vpravo.“

Dívky se vydaly z pokémonového střediska a podle rady sestry Joy zanedlouho došly až k budově mezinárodní policie. Byla nejvyšší v celém Jubilifu, s mnoha okny, a velká cedule přímo nad vchodem hlásala, že v ní skutečně sídlí mezinárodní policie.

Vešly dovnitř a octly se v recepci. Za pultem seděl mladý úředník, hleděl do monitoru vedle sebe a vypadal zaměstnaně, takže si jejich příchodu prvně ani nepovšiml.

Kira došla až k němu. „Promiňte…“

Muž konečně zvedl hlavu od práce.

„Vítejte na ústředí mezinárodní policie,“ řekl. „Jak vám mohu pomoci?“

„Včera jsme v Bewilderském lese mluvily s Anabel, a ta nám řekla, že se zde máme zastavit…“

„Ach ano, slečny Kira a Susan, je to tak?“ usmál se muž. „Čekali jsme vás,“ dodal, když Kira přikývla. „Náš agent vás už čeká. Jděte po schodech do druhého patra a vejděte do první místnosti nalevo.“

Dveře do určené místnosti byly zavřené, ale když Kira zaklepala, jakýsi hlas je pozval dál. Vešly dovnitř a stanuly v jakési kanceláři. Na stěnách visely obrazy jakýchsi mužů a žen s podivnými miskovitými účesy, poblíž stály kartotéky s lejstry a uprostřed byl stůl, na jehož jedné straně stály dvě židle. Na opačné straně, na jiné židli, seděl muž, který si je teď prohlédl. Oblečen byl v dlouhém hnědém kabátě, měl ostře řezaný obličej, černé vlasy a obrovské obočí.

„Dobrý den, pane,“ pozdravila Kira. „Poslali nás za vámi.“

„Ano, vím o tom,“ pousmál se muž. „Posaďte se, prosím.“

Když se Kira a Susan posadily proti němu, muž pokračoval.

„Rád bych vám poděkoval za vaši včerejší pomoc, Anabel mi podala podrobnou zprávu. Já se jmenuji Looker a jsem agent v utajení.“

Looker sáhl pod svou židli a vytáhl dvě menší obálky.

„Ten zloděj, kterého jste polapily, nebyl žádná velká ryba, ale přeci jen je na jeho dopadení vypsaná menší odměna,“ řekl. „Tisíc pokécoinů pro každou z vás. Děkujeme.“

„To nemůžeme přijmout,“ řekla Kira. „Udělaly jsme jen svou povinnost.“

„Ale i tuto povinnost umíme tady u mezinárodní policie ocenit. Zachovaly jste chladnou hlavu, to si zaslouží respekt. Mohly jste ho také nechat proběhnout. Jen si ty peníze vezměte, pomohou vám na vaší cestě. V obchodě za ně můžete koupit hodně užitečných věcí pro své pokémony.“

Tenhle poslední argument je konečně přesvědčil. Sáhly po obálkách a Looker se potěšeně usmál.

„Pane Lookere,“ řekla Susan. „Co jsou zač?“ ukázala na portréty lidí s miskovitými účesy všude kolem.

„To jsou Galakťáci, má milá,“ povzdechl si Looker. „Předpokládám, že jste o nich ještě neslyšely?“

„Slyšely, od sestry Joy,“ řekla Kira. „Prý se tady vloupali do muzea.“

„Ano, ale domníváme se, že to je jen malý krok v jejich celkovém plánu. Nevíme, co je jeho cílem, ale pracujeme na tom, abychom to zjistili.“

Jako by si uvědomil, že řekl až moc, změnil najednou téma.

„Zdržíte se tady v Jubilifu dlouho?“

„Nejspíš ano, tady Susan chce dohlížet na zraněného pokémona, kterého jsme našly v lese,“ odpověděla Kira.

„A chtěla by se některá z vás věnovat pokémonovým soutěžím?“

„Já ano,“ řekla Kira.

„Já ještě nevím,“ dodala Susan.

„V tom případě vám mohu doporučit, abyste dnes večer zašly do pokémonové školy, několik bloků odsud,“ řekl Looker. „Bude tam koordinátorské představení, a slyšel jsem, že mají přijet dva bývalí nejlepší koordinátoři celé oblasti Sinnoh, čili naprostá špička v pokémonových soutěžích. Mohlo by vám to pomoci se rozhodnout.“

„Zajdeme tam, děkujeme za tip, pane Lookere,“ řekla Kira.

„Já děkuji vám za pomoc, slečny. Třeba se ještě někdy potkáme.“

 

Toho dne večer se dívky opravdu vypravily do pokémonové školy, jak jim doporučil Looker. Na vstupních dveřích našly vylepený velký plakát, na němž byli vyobrazení dva mladí trenéři. Dívka s nakrátko střiženými oranžovými vlasy, a mladík v brýlích proti slunci. Oba drželi v ruce pokébally, a titulek pod tímto obrazem hlásal:

 

VRCHOLNÁ KOORDINÁTORSKÁ SHOW! NEJLEPŠÍ KOORDINÁTOŘI OBLASTI SINNOH PROTI SOBĚ!

 

„Tohle by mohla být opravdu parádní podívaná, pokud jsou ti dva tak dobří, jak vypadají,“ prohlásila Kira.

Vešly dovnitř, prošly školou na zadní dvorek a zjistily, že je tam tak narváno, že sotva našly místo, kam se mohly posadit, aby měly dobrý výhled. Před nimi se rozkládalo zápasiště.

 Sotva dosedly, vyšel ze dveří naproti nim mladý muž s mikrofonem v ruce a došel doprostřed zápasiště.

„Dámy a pánové, vítejte na speciálním zápase těch nejlepších koordinátorů!“ hřímal. „Dnes budete svědky jedinečné události, protože se proti sobě postaví dva dobří přátelé, kteří se díky společnému úsilí stali nejlepšími koordinátory oblasti Sinnoh! A nyní jsou tu, aby nám předvedli své mistrovství! Připravte se na jedinečnou podívanou!

První nastupuje dívka z města Snowpoint, která proslula svými dokonale promyšlenými taktikami a úchvatnými kombinacemi! Z dalekého severu k nám přichází Zoey!“

Dveřmi za mužem prošla za hromového potlesku obecenstva dívka, kterou Kira a Susan viděly na plakátě. Oblečená byla v rudém a zlatém kabátě, pod nímž nosila bílou dámskou košili, a kalhotách stejné barvy.

„Vypadá spíše jako kluk,“ odtušila Susan.

„Ale sluší jí to, to ano,“ řekla Kira.

„A jejím soupeřem bude mladík, se kterým procestovala celou oblast Sinnoh, aby se s ním střetla ve finále Velkého festivalu a zvítězila! On sám se stal rok nato rovněž nositelem titulu nejlepšího koordinátora, a nyní vůbec poprvé dostane příležitost revanšovat se za dávnou porážku! Přivítejte Matthewa!“

Na zápasiště vstoupil volným krokem mladík v černém obleku a s kloboukem na hlavě, pod nímž bylo vidět kaštanově hnědé vlasy. Oči mu zakrývaly sluneční brýle, které teď však sňal a odhalil jasně zelené oči. Celkově působil dojmem dokonalého gentlemana.

Oba soupeři došli doprostřed zápasiště, kde už stál připraven rozhodčí. Protože Kira a Susan seděly poblíž, zaslechly i slova, která si ti dva mezi sebou vyměnili.

„Že už je to ale dávno,“ usmála se Zoey.

„To ano,“ přikývl Matthew. „Ale nemysli si, že tě budu šetřit,“ dodal, a v očích se mu šibalsky blesklo.

„Nic jiného nechci,“ odpověděla Zoey.

Oba soupeři si potřásli rukou a hlasatel ještě oznámil pravidla.

„Podobně jako ve finále Velkého festivalu se bojuje dva na dva, ale není nastaven žádný časový limit. Zápas tedy skončí, až nebudou oba pokémoni jedné strany schopni dalšího zápasu. Není povoleno žádné vyměňování.“

„Dva na dva až do konce, to bude úžasný zápas,“ řekla Kira. „Koordinátorské zápasy jsou úplně jiné, než zápasy na stadionu. Myslím, že uvidíme něco neuvěřitelného.“

Oba soupeři se mezitím odebrali každý na svou stranu zápasiště.

„Zápas může začít!“ vykřikl rozhodčí, jehož oznámení téměř zaniklo v okamžitém ohromném povzbuzování.

Jako první povolala své pokémony Zoey.

„Tak, Glameowe a Gallade, pojďte na jeviště!“

Oba pokémoni se zjevili z pokéballů za spršky barevných hvězd.

„Jak tohle může pokéball udělat?“ divila se Susan.

„To dělá pouzdro na pokéball a pečeť. Společně vytvoří nejrůznější kombinace a udělají z příchodu pokémona opravdovou show,“ řekla Kira.

Teď byl na řadě se svými pokémony Matthew. Lehce sklopil oči a usmál se.

„Jako bych tušil, koho zvolíš, Zoey,“ řekl. „Chceš mi připomenout mou porážku, proto volíš ty samé pokémony jako při finále Velkého festivalu. Ale tentokrát mě neporazíš. Altarie, Miloticu, potřebuji vaši pomoc!“

Jeho pokémoni zalili celé zápasiště oslňujícím světlem a zjevili se uprostřed ohromujícího záblesku.

„Začni první, Zoey!“ zvolal Matthew.

„Jak je libo, kamaráde! Gallade, psychický řezavý útok, Glameowe, blesk!“

Gallade se mohutným odrazem odpéroval na Glameowův ocas a započal svůj psychický řezavý útok. Glameow jej zasáhl bleskem, který jeho čepele nabil elektřinou. Gallade se opět odrazil a vyslal proti Altarii a Miloticovi spršku elektřinou nabitých řezavých útoků.

„Krásná kombinace hned na úvod, jak jinak,“ usmál se Matthew. „Ale já nevkročím dvakrát do stejné řeky. Altarie, ochranu!“

Altaria slétla před Milotica a oba pokémony vzápětí zalila záře ochranného útoku. Galladeův útok narazil na štít a byl pohlcen.

„Teď jsem na řadě,“ řekl Matthew. „Altarie, dračí výboj! Miloticu, vodní pumpu!“

Namísto, aby oba pokémoni vyslali útoky v rovině, započala Altaria svůj útok první a Miloticova vodní pumpa jej ještě zesílila. Spojený útok se proti Zoeyiným pokémonům řítil jako vystřelená kulka.

„Glameowe, železný ocas, honem!“

Glameowův železný ocas sice odrazil dračí výboj, ale proti vodní pumpě neměl šanci. Nápor vody odmrštil Glameowa daleko dozadu a Gallade se octl nechráněný.

„Vzdušné eso, pojďme!“

Také Altariino vzdušné eso našlo svůj cíl a Gallade dopadl vedle Glameowa.

„To byla výborná volba útoků!“ burácel komentátor. „Matthew bezezbytku dokazuje, že si titul nejlepšího koordinátora zaslouží!“

„To opravdu,“ řekla Kira. „Ta volba útoků na mě udělala dojem. Nejprve odrazil útok soupeřky, a než se měla šanci vzpamatovat, přešel do ofenzivy. Úžasná volba útoků.“

Nicméně, také Zoey měla nějaké to eso v rukávu. Glameow použil proti Miloticovi stínový dráp, který Milotic odrážel železným ocasem. Těsně před tím, než mělo dojít ke srážce, však Glameow uhnul a zacílil svůj útok na Altarii. Mezitím Gallade zaútočil na překvapeného Milotica vysávací vlnou a uštědřil mu přímý zásah. Altaria se ve vzdušném souboji srazila s Glameowem a oba pokémoni od sebe v ostré srážce odlétli jako dva kladně nabité magnety.

Zápas měl opravdu ohromné tempo a diváci byli ve varu, stejně jako komentátor. Byla to špičková přehlídka taktiky a výborných kombinací, které jsou hlavním chlebem všech koordinátorů.

Zoey v celém zápase tahala za trochu kratší konec provazu, proto trochu zariskovala a zvolila proti Miloticovi z výšky železný ocas. Až z mírného úsměvu svého soupeře si vyložila, že udělala chybu. Milotic zasáhl z malé vzdálenosti Glameowa odzbrojujícím hlasem, následně přidala Altarie ještě účinný dračí puls a spojený útok vyřadil kočičího pokémona ze zápasu. Gallade se ještě pokusil zvrátit zápas psychickým řezavým útokem, ale Altaria jej odrazila ostrou srážkou pomocí vzdušného útoku, po kterém následoval mohutný výbuch. Kouř z exploze zakryl Galladeovi vidění, takže Milotic mohl zacílit vodní pumpu a odmrštit pokémona na nedalekou zeď. Matthew v zápase zvítězil.

V zápase působili Matthew i Zoey dojmem těch největších rivalů, ale teď, po konci utkání, se ukázalo, že spolu neprocestovali celou oblast Sinnoh nadarmo. Sotva komentátor vyhlásil vítěze zápasu, nedalo jim to a objali se.

 

„Tohle byl úžasný zápas,“ prohlásila Kira, když se Susan obě dvě vyšly z pokémonové školy. „Utvrdilo mě to v tom, že chci být koordinátorkou. Ty jejich úžasné kombinace, volba útoků… byla to krásná podívaná.“

„To byla. Ti dva jsou dobří,“ přikývla Susan.

 

Dívky zůstaly v Jubilifu ještě pár dní, hlavně kvůli tomu, že Susan se chtěla podívat, jak se daří zraněné Combee. Její zlomené křídlo se zdárně hojilo a vypadalo to, že brzy bude schopná letu.

Po pár dnech se opravdu poprvé vznesla do vzduchu a sestra Joy prohlásila, že se může vrátit do lesa. Když se ale dívky přišly na Combee naposledy podívat, ta se nechtěla ze střediska nechat odnést. Naopak, pořád přelétala směrem od sestry Joy k Susan a zpět.

„Mám takový pocit, že Combee chce zůstat s tebou,“ prohlásila Kira po chvíli. „Zřejmě si pamatuje, že to ty jsi ji donesla do pokémonového střediska.“

„Páni!“ zajásala Susan. „Combee, ty chceš jít s námi?“

Combee jí několikrát zakroužila kolem hlavy a pak vyletěla otevřeným oknem ven. Tam zůstala poletovat přímo nad plochou, která sloužila jako zápasiště.

„Je mi to jasné,“ řekla sestra Joy. „Pokud chceš s Combee putovat, musíš s ní napřed zápasit, Susan.“

„Ale já přece o zápasení nic nevím!“ vyjekla Susan.

„Na tom nic není. Věř mi,“ uklidňovala ji Kira. „Přijdeš na to hned, jak se postavíš proti Combee. Počítám, že s ní chceš putovat, takže to musíš zkusit.“

Kira, Susan i sestra Joy vyšly na zápasiště, kde už Combee nedočkavě poletovala sem a tam.

„Tak dobře.“ Susan se několikrát zhluboka nadechla. „Turtwigu, pojď ven!“

Sotva Combee Turtwiga spatřila, rozletěla se proti němu.

„Pozor, to je nárazový útok!“ varovala Kira.

„Vyhni se, honem!“ zavelela Susan. Turtwig včelímu pokémonovi v poslední chvilce uhnul a ten jen proletěl kolem.

„Listovou břitvu!“

Listová břitva zasáhla Combee ve chvíli, kdy se po nezdařeném útoku otáčela.

„Dobrá práce, Susan!“ volala Kira. „Nepolevuj!“

„Kousavý útok, teď!“

Combee se však Turtwigovu útoku vyhnula a použila superúčinný vzdušný vír, který jej srazil přímo doprostřed zápasiště. Turtwig se jen s námahou zdvihal a Combee zacílila psychický paprsek.

„Rychle, listovou břitvu, Turtwigu!“

Listová břitva se srazila s psychickým paprskem a vybuchla. Temný kouř zahalil celé zápasiště, ale sotva se trochu rozplynul, spatřila Susan, že Combee zmateně poletuje sem a tam. Zřejmě se v kouři nemohla dobře orientovat a to byla její šance. Turtwig okamžitě zasáhl Combee další listovou břitvou a poté nárazovým útokem.

„Teď, Susan, pokéball!“ volala Kira.

„Dobře,“ přikývla Susan. „Tak leť, pokéballe!“

Pokéball zasáhl Combee, ležící na zemi, a po chvilce chvění zůstal ležet uprostřed kruhu. Combee byla chycena.

Susan jako by tomu vůbec nemohla uvěřit. Teprve až teď nadšeně vyskočila do vzduchu, vrhla se pro pokéball a překvapeně si jej prohlížela.

„Gratuluji,“ řekla sestra Joy. „První chycený pokémon je pro trenéra vždy zážitek na celý život.“

„To máte pravdu, sestro Joy,“ přidala se Kira. „Gratuluji, Susan.“

„Já tomu nemůžu ani uvěřit…“ koktala Susan.

Najednou, sotva to dořekla, se za jejími zády ozval mohutný výbuch. Zazněl z vnitřku pokémonového střediska, odkud se vzápětí vyvalil hustý černý kouř.

Kira, Susan i sestra Joy se vrhly ke dveřím. Kouř vycházel ze skladu pokéballů. Když sestra Joy rozrazila dveře, spatřily všechny tři něco, co připomínalo absolutní zkázu…

 

Pokračování příště.