16 - Nostalgie domova

V minulém díle Ryugon a Sarukaz nadobro opustili souostroví a nyní je čeká jejich úplně poslední cesta…
 
Bill: „Ještě jednou děkuji! Byli jste mi velkou pomocí!“
 
Děkoval jim Bill, sotva se vylodili za pozdního večera.
 
Ryugon: „Ale, nemáte zač! Pro nás to byl taky neopakovatelný zážitek.“
 
Pak se s Billem rozloučili a kráčeli směrem na sever Růžového ostrova.
 
Ryugon: „Tak, kam teď?“
Sarukaz: „Teď už jen severně. Dále cesta nevede.“
 
U břehu Ryugon povolal Laprase a čekal, že zase pojedou ve dvou. Sarukaz ovšem povolal Dragonaira.
 
Ryugon: „Hmm? Že by tě přešel strach?“
Sarukaz: „Je snad něco špatného na tom, že chci pro jednou něco zkusit sám?“
Ryugon: „Vůbec ne. Jen se tak trochu divím.“
 
Naskočili tedy na Pokémony a vypluli kupředu. Slunce pomalu zapadalo. Moře bylo klidné a vše nasvědčovalo tomu, že už se blíží konec cesty. Před sebou už viděli nedaleko břeh.
 
Sarukaz: „Pomalu tam už budeme.“
Ryugon: „Takže hádám správně, že míříme tam, kam si myslím?“
Sarukaz: „Pokud myslíš, že domů, tak ano.“
 
Pomalu vpluli do zátoky a po kraji byla ještě plocha vysoké trávy.
 
Ryugon: „Moment!“
 
Zastavil Ryugon u břehu.
 
Sarukaz: „Co je?“
Ryugon: „Přece to tu nenecháme bez prozkoumání.“
 
Vylezl na břeh a zmizel v trávě. Sarukaz se tedy taky přistavil k břehu a vylezl na něj.
 
Ryugon: „Hej, běží ke břehu!“
 
Zvolal náhle Ryugon a Sarukaz nevěděl, co se děje. Když tu k němu z trávy vyběhla Tangela.
 
Sarukaz: „Pravda! Na tohle místo jsem zapomněl.“
 
Za Tangelou ale vyběhl i Ryugon.
 
Ryugon: „Tak, teď mi už neutečeš! Sarukazi, na stranu!“
 
Připravil se k boji. Sarukaz tedy raději uhnul stranou.
Ryugon povolal Laprase.
 
Sarukaz: „Jak můžeš poslat vodního proti travnímu?“
Ryugon: „Kušuj! Mám to vymyšlený.“
 
Chvíli s Tangelou zápasil a pak byl čas hodit Pokéball. Tangele se do něj moc nechtělo, ale nakonec mu podlehla. Ryugon byl spokojen.
 
Ryugon: „Vidíš?“
Sarukaz: „Dobře, je to tvoje věc.“
 
Protože se už začínalo stmívat, nastoupili zpět na Pokémony a pluli o kus dál, kde je čekal výlez. Udělali jen pár kroků a hned před sebou už viděli své rodné Oblázkové město.
 
Ryugon: „A jsme doma!“
Sarukaz: „Však jsem ti říkal, že dorazíme rovnou domů.“
Ryugon: „Trochu života do toho! Však se vracíme po dlouhé době.“
 
Prošli kolem Oakovy laboratoře a již viděli svoje domy.
 
Ryugon: „Á, ten nostalgický pocit…“
 
Zastavili se kousek před nimi a viděli, že se v nich svítí.
 
Sarukaz: „Tak počítám, že se pro dnešek asi rozloučíme a zítra to vezmeme rovnou k Oakovi.“
Ryugon: „Jo, přesně to jsem měl v plánu.“
 
Každý šel tedy směrem ke svému domu.
Mezitím v Ryugonově domě seděli děda a matka u televize. Děda podřimoval, ale tu se náhle vzbudil.
 
Děda: „Didi! Dididi!“
 
Začal jančit a ukazovat na dveře.
 
Matka: „Cože? Ryugon, že se vrátil? Ale to není možné, dědo.“
 
Ale děda si stál za svým. Tu cvakla klika u hlavních dveří a hned poté se dveře pomalu otevíraly. Matka napjatě čekala, kdo to bude. A do dveří vstoupil Ryugon.
 
Matka: „Ryugone? Ty ses opravdu vrátil!“
Děda: „Dididididi!“
 
Vítali je oba doma.
 
Ryugon: „Přesně tak! Mami, dědo, jsem doma!“
 
Prohlásil Ryugon se širokým úsměvem. Zbytek večera. pak strávili v kruhu, kdy se matka vyptávala na jeho cestu a Ryugon musel vyprávět.
Ryugon: „A ty boty od tebe jsem měl po celou dobu! Podívej!“
 
Ukázal Ryugon dosti omšelé boty.
 
Matka: „Jsem ráda, že ti byly k užitku.“
Ryugon: „Popravdě, z toho dopisu jsem měl chuť se sebrat a jít zpátky. Ale nakonec jsem to přemohl! A nemůžu si stěžovat.“
Matka: „Každopádně musíš být unavený.“
Ryugon: „Tak, pro dnešek to asi zabalím a půjdu si odpočinout. Zítra jdu k Oakovi, takže musím nasbírat síly.“
 
Prozatím se s matkou i dědou rozloučil a vycházel po schodech nahoru do svého pokoje. Došel do tmavé místnosti, která byla jen lehce osvětlena zvenčí. Odložil si věci a najednou na něj padla zvláštní nálada. Přišlo mu, že je najednou strašné ticho. Až nesnesitelné. Šel proto k oknu a otevřel jej. Jen, co okno otevřel, viděl v protějším okně, že je tam Sarukaz a dělá to samé, co on.
 
Ryugon: „No… zdar?“
Sarukaz: „Ah…“
Ryugon: „Koukám, že jsme se pěkně trefili.“
Sarukaz: „To jo. U nás byla dole menší oslava mého návratu. Chlebíčky a tak.“
Ryugon: „Což, já musel dole taky vyprávět o své cestě. Přeci jen, bylo hodně co vyprávět.“
 
Nechali pak otevřená okna, i když šli spát. Na nebi už svítily hvězdy.
 
Ryugon: „Ty, Sarukazi…“
Sarukaz: „Hm?“
Ryugon: „Máš taky pocit, že to strašně uteklo?“
Sarukaz: „To jo. Však to není tak dávno, co jsme se teprve na cestu vydali.“
Ryugon: „Hmm. A to jsem si ještě ze začátku říkal, jestli to vůbec má cenu.“
Sarukaz: „Cože? Tys vůbec pochyboval?“
Ryugon: „Nediv se. Ty i Green jste šli napřed. Byl jsem v tom hned od začátku sám.“
Sarukaz: „Však jsme se potkali docela brzo.“
Ryugon: „To zase jo… A oba jsme u cíle. Teď se jen uvidí, kdo z nás dvou bude tím mistrem.“
 
Sarukaz na to nic neříkal. Chvíli proto takhle dál leželi a koukali na hvězdy.
 
Ryugon: „A vůbec, co považuješ za nejlepší část našeho dobrodružství?“
Sarukaz: „Jak nejlepší část?“
Ryugon: „Co se ti zdálo, jako nejlepší zážitek.“
Sarukaz: „Hmm, těžko říct…“
Ryugon: „No, když to vezmeme od začátku, jen co jsme se setkali, hned jsme se vydali k hoře.“
Sarukaz: „Ještě jsem ti nevrátil toho chcípáka v bundě!“
Ryugon: „Jooo, tak což, nepoznal jsem tě. Ale fakt jsi tak vypadal.“
Sarukaz: „Hele, dej pokoj!“
Ryugon: „Vlastně něco pořádného se začalo dít, až když jsme šli vysvobodit Billa.“
Sarukaz: „Kdo by si pomyslel, že jsme si chtěli chytit člověka.“
Ryugon: „To ano, jakoby nám to nebylo podobné.“
Museli se tomu společně zasmát.
 
Ryugon: „Na té lodi, Svaté Panně… totiž, Anně, jsem si chvíli nebyl jist, jestli odjet či neodjet. Ale nakonec jsem se přece jen rozhodl správně.“
Sarukaz: „Jo, jo. Prostě Sarukaz vždy vyhrává.“
Ryugon: „Hej, to není pravda! To nebylo kvůli tobě. Jen jsem chtěl pokračovat v cestě.“
Sarukaz: „Taky, do čeho jsem se kvůli tomu potom zapletl.“
Ryugon: „Myslíš Levandulové město?“
Sarukaz: „Tam jsem přísahal, že to bylo naposled, co tě v něčem poslechnu.“
Ryugon: „Náhodou, držel ses dobře. Nejvíc tě stejně vyděsily babice.“
Sarukaz: „A divíš se? Po tom všem, co nás ve věži potkalo?“
Ryugon: „Jestli se divím? Docela jo. Však to nebylo tak strašné.“
Sarukaz: „No jo, ty a tvůj skill.“
Ryugon: „Ale zvládli jsme to. Chovatele jsme našli a zachránili jej.“
Sarukaz: „Stejně to bylo všechno jen proto, žes to dělal pro Reinu. Nejedné holce jsi zblbnul hlavu a kvůli tomu jsme platili.“
Ryugon: „No dovol, moje srdce vždy patřilo Eričce! I když…“
Sarukaz: „Ano, krásně ses předvedl, když jsi jí podpálil stadion.“
Ryugon: „Já za to nemůžu! Jen jsem jí chtěl ukázat, co ve mně je. Ale bohužel, nedopadlo to nejlépe… Což, stalo se.“
Sarukaz: „Pak to tvoje zdržování se v kasínu…“
Ryugon: „Porygona jsem musel mít! Však tobě to bylo jedno, stejně jsi šel trénovat.“
Sarukaz: „Hmm. A tam jsem se setkal s motorkáři.“
Ryugon: „Takže to bylo tam? A já si říkal, kde ses s nimi mohl setkat. Hmm, panáček si vybudoval respekt.“
Sarukaz: „Bohužel, ne všude. Aspoň ne u Rakeťáků.“
Ryugon: „Ti nám to taky pěkně zavařili, nejdřív úkryt pod kasínem, potom celá budova Silph Co.“
Sarukaz: „Ale stejně jsme si to dali.“
Ryugon: „To si piš! A mohli jsme jít vstříc safari! Což mi připomíná, že tam mám ještě nevyřízené účty.“
Sarukaz: „Stejně, který blázen by naskočil na Taurose?“
Ryugon: „Jakýpak blázen? Hrdina! A dokonce jsme pomohli dalšímu člověku.“
Sarukaz: „Pravda, bez něj bychom si neporadili v ledové jeskyni.“
Ryugon: „Člověče, nezapomenu na skluzavku! Mohl sis to taky užít.“
Sarukaz: „Díky, ale ne! I když, ten Articuno pak za to stál.“
Ryugon: „Jo, jo. Díky tomu ti ho můžu ukázat kdykoliv.“
Sarukaz: „Díky, o chycenou legendu nestojím.“
Ryugon: „Tvoje chyba. Ale stejně, to chytání legend jsem si dával. Nejdřív v ledové jeskyni a potom, co nás pozval Bill na ostrovy.“
Sarukaz: „Musím uznat, že to bylo štěstí.“
Ryugon: „Hlavně jsem se snažil věřit. Bez toho to nejde. Ah, ale byla to podivuhodná cesta, co?“
Sarukaz: „To byla. Nezapomenutelná.“
Ryugon: „Ano, přesně tak, nezapomenutelná.“
 
Přestali vzpomínat a zase chvíli hleděli do prázdna.
 
Ryugon: „Tak, zítra! Je čas to ukončit!“
Sarukaz: „Hm… jo…“
Oba dva se již převalili a usínali. Ryugon spokojen, Sarukaz naopak zamyšlený. Jakoby jej něco trápilo.
Ryugon se probouzel do nového dne. Venku už zpívali ptačí Pokémoni a byl slunečný den. Protáhl se a pak rychle vstal.
 
Ryugon: „Sakra, není už poledne?“
 
Vyskočil a podíval se z okna. Sarukazovo okno bylo sice otevřené, ale ani v jeho temném pokoji nikoho neviděl. Najednou však klaply dveře a Ryugon viděl, že Sarukaz vychází ze dveří.
 
Ryugon: „Hej, ty blbe, proč jsi mě neprobudil!“
 
Volal na něj a Sarukaz se zastavil.
 
Sarukaz: „Jo, já zapomněl. Jdu k Oakovi, tak pojď taky.“
 
Odpověděl mu a šel dál.
 
Ryugon: „To snad není možný.“
 
Nadával Ryugon, rychle se oblékl a letěl ze schodů dolů.
 
Matka: „A, Ryugone, ty už jsi vzhůru?“
Ryugon: „Jo, dobrý ráno! Letím k Oakovi.“
Matka: „A co snídaně?“
Ryugon: „Počká, hned budu zpátky.“
 
Ryugon vyběhl ze dveří a chtěl se chytit za batoh. Jenže jej nenahmatal a tak se zarazil.
 
Ryugon: „Proboha! To je zvyk!“
 
Zakroutil hlavou a běžel dál, protože mu došlo, že batoh nepotřebuje, když jde jenom k Oakovi.
Po cestě ještě odchytil Sarukaze a společně vešli do dveří.
 
Oak: „Á, kohopak to nevidím? Takže jste už taky zpátky.“
Ryugon: „Dobrej!“
Sarukaz: „Dobrý den.“
Ryugon: „Moment, co myslíte tím ‚taky‘?“
Oak: „Green se vrátil asi před dvěma dny. Moc se ale nezdržoval. Už by měl být v lize.“
Ryugon: „Green? Jak mohl být rychlejší? I když… no jo, my se ještě zdrželi na ostrovech.“
Oak: „Slyšel jsem, že jste se setkali i s Billem. Mám z vás radost, štěstí vám padalo přímo do klínů. A co, jak šlo chytání Pokémonů? Pochytáno všechno?“
Sarukaz: „Já se toho nakonec vzdal. Přece jen, soustředil jsem se spíš na trénink.“
Ryugon: „To já se nevzdal! Ale bohužel, ještě mi jich dost chybí.“
Oak: „Nevadí, nevadí! Na to se vůbec nespěchá. Mimochodem, zaslechl jsem, že se vrátil trenér stadionu Chromového města.“
Ryugon: „Cože? V Chromovém městě je stadion?“
Sarukaz: „To si děláš srandu? Vždyť bez posledního odznaku nemůžeme do ligy.“

Ryugon hned sáhl do kapsy, kde měl odznaky a přepočítal si je.
 
Ryugon: „Ale ne… já si to špatně spočítal. Už jsem automaticky počítal s tím, že máme všechny.“
Sarukaz: „To je ti podobné.“
Ryugon: „Ale toho stadionu jsem si nevšiml, kde je?“
Oak: „Po pravé straně, když se vychází severní stezkou.“
Ryugon: „A, už vím… tam mě vyrušil ten otravnej dědek. To je jeho chyba… No, co. Tím pádem nás čeká ještě jedna cesta! Už bych myslel, že je konec. Tak, Sarukazi, připrav se!“
 
Vyšli z laboratoře a šli směrem k domovu, aby se připravili na cestu.
 
Ryugon: „No nic, doběhnu si pro batoh, nasnídám se a sejdeme se u cesty!“
Sarukaz: „Hm…“
 
Reagoval Sarukaz poněkud chladně.
 
Ryugon: „No, fajn…“
 
Hodil to Ryugon za hlavu a běžel domů. Tam do sebe rychle hodil snídani, pak si doběhl pro batoh a už sbíhal schody zase dolů.
 
Matka: „Zase vyrážíš?“
Ryugon: „Jo, jo. Ale jen do Chromového města. Čeká mě poslední stadion.“
Matka: „Tak ať se daří!“
 
Ryugon jen ukázal palec nahoru a vyběhl z domu. Doběhl k první stezce a čekal na Sarukaze. Ovál ho lehký vánek a jeho myslí projela velká nostalgie. Tu uslyšel kousek od sebe kroky. Otočil se a viděl, že k němu jde Sarukaz pomalým krokem.
 
Ryugon: „A, konečně, náš loudal!“
 
Společně se tedy vydali po stezce do Chromového města. Z trávy občas vyskočil Pidgey či Rattata.
 
Ryugon: „Člověče, pamatuju, když pro mě něco tihle Pokémoni znamenali. Dneska bych je na ránu porazil.“
Sarukaz: „Ano, asi proto, že jsou slabí.“
Ryugon: „Ale tak, nekaž mi tu radost.“
 
Došli do Chromového města a tam už Ryugon viděl na mírném kopečku stadion.
 
Ryugon: „Jak jsem si ho mohl nevšimnout? Však je vidět už odsud.“
 
Plácl se do čela. Jak tak šli dál po cestě, uviděli na ní ležícího dědka.
 
Ryugon: „Ale ne! Už zase?“
 
Bědoval Ryugon a plánoval ho nějak obejít, když ale viděl, že tam stojí nějaký trenér a dědek hned vstává s roztaženýma rukama. A po chvíli se s trenérem vydává do trávy.
Ryugon: „Ještě, že tak. Stejně, otravuje tu i další generaci trenérů.“
 
Oddychl si Ryugon. Již zabočili a došli tak až ke stadionu Chromového města.
 
Ryugon: „Tak, poslední stadion. Jsem zvědavej, kdo ho vede!“
 
Vešli do dveří. Tam je čekala prázdná hala. Ale po chvíli někdo vycházel ze zadní místnosti.
 
???: „Další, kteří se odváží utkat o odznak?“
 
Řekl přitom a jak přišel blíž, už jej Ryugon i Sarukaz dobře poznávali.
 
Ryugon: „Giovanni?!“
Giovanni: „Vy dva? Takže se opět setkáváme.“
Ryugon: „Co vy tu děláte? Nezabrali jste snad jako Rakeťáci stadion?“
Giovanni: „Proč bych nechal obsadit svůj vlastní stadion?“
Ryugon: „To ale znamená…“
Giovanni: „Ano, býval jsem kdysi trenér. Avšak jsem se později rozhodl podlehnout nutnosti vést zločinnou organizaci. Ale teď jsem se rozhodl vrátit.“
Ryugon: „Takže moje slova k vám přeci jen došla!“
Giovanni: „Neberu to jako jiné, než své vlastní rozhodnutí. Nyní se můžeme utkat ve férovém zápase.“
 
Ryugon se připravil. Byl před ním poslední zápas o odznak. Věděl, jaký typ Pokémonů si Giovanni zvolí a taktéž Giovanni věděl, co má Ryugon za Pokémony. Byla to nevýhoda proti nevýhodě, ale zároveň férový boj.
Sarukaz na celý zápas hleděl. Ale tvářil se stejně, jako u zápasu s Blainem. Nespokojeně. Ryugon měl brzy dobojováno. Khangaskhan padl a Ryugon povolal Snorlaxe zpět.
 
Giovanni: „Je vidět, že jsi dobrý trenér. Gratuluji.“
 
Ryugon dostal poslední, Zemní odznak a byl tak připraven na vstup do ligy. To se ale hned připravil k souboji i Sarukaz. Ryugon ustoupil a souboj začal. Bylo to ovšem rychlé. Sarukaz, jakoby ani nepřemýšlel. Alakazamem vymlátil půlku Giovanniho týmu a pro zbytek to nechal na Dragonairovi. Neuběhla ani chvíle a bylo dobojováno. Sarukaz si převzal odznak a šel ze stadionu. Ryugon běžel za ním.
 
Ryugon: „No páni! Ty sis to opravdu dal! Fakt, musím říct, dobré!“
 
Sarukaz na to ale nic neříkal a šel pořád kupředu, Ryugon však pokračoval.
 
Ryugon: „Což, byla to hračka, teď máme oba dva poslední odznaky. A můžeme jít vymlátit ligu!“
 
Sarukaz toho měl ale dost. Zastavil se a otočil se.
 
Sarukaz: „Kdy už to konečně přestaneš brát na lehkou váhu?“
 
Začal zvýšeným hlasem.
 
Ryugon: „Cože?“
Sarukaz: „To je pořád. Bereš to jako nějakou pitomou hru. Ale tohle není hra! Nikdy nebyla!“
Ryugon: „Co to do tebe vjelo, proboha?“
Sarukaz: „Samozřejmě, že to nechápeš. Nechápal jsi to ani předtím! Jen všechno brát lehce, to jo. Ale přemýšlet o tom, kam to pak vede, to ne!“
 
Ryugon nevěděl, co říct. Sarukazova náhlá reakce z ničeho nic ho odzbrojila.
 
Sarukaz: „Sejdeme se za pět dní. V Indigové nížině. Popřemýšlej mezitím o tom, co vlastně děláš a kam to směřuje.“
 
Otočil se Sarukaz a přivolal si Charizarda.
 
Ryugon: „Hej, Sarukazi!“
 
Chtěl ho Ryugon zastavit, ale Sarukaz nasedl na Charizarda.
 
Sarukaz: „Za pět dní. A nehledej mě.“
 
Během okamžiku mizel i s Charizardem vzduchem za stromy. Ryugon jen zůstal stát a nechápal.
 
Co měla Sarukazova náhlá podivná reakce znamenat? Kam odletěl a jak se s tím Ryugon vypořádá? Již příště, poslední kapitola a taktéž poslední souboje, které rozhodnou o tom, kdo z nich dvou bude tím opravdovým mistrem Pokémonů!